Jednodušší nebo jednoduší? To je jedna z nejčastějších pravopisných chyb v moderní češtině. Zkrácená odpověď zní naprosto jasně: pokud myslíte druhý stupeň (komparativ) od slova jednoduchý (např. ve větě „tento úkol je jednodušší“), píší se vždy a bez výjimek dvě š. Tvar „jednoduší“ v českém jazyce sice také existuje, ale znamená něco úplně jiného a v běžné konverzaci se s ním téměř nesetkáte.
Rychlá odpověď:
Píšeme jednodušší se dvěma š, pokud jde o 2. stupeň (komparativ přídavného jména). Mnemotechnická pomůcka: Lze říci nejjednodušší? Pak musí být dvě š.
Tvar jednoduší s jedním š je 1. pád množného čísla pro životný rod mužský (vzor mladí), což znamená „jednoduší lidé“.
Pravidla českého pravopisu mluví jasně a vše se odvíjí od stavby slova. Když tvoříme komparativ přídavného jména od slova „jednoduchý“, musíme spojit takzvaný kořen slova a příslušnou příponu. Kořen slova je v tomto konkrétním případě jednoduš-. K němu vzápětí přidáváme příponu -ší. Výsledkem je tedy logicky a nevyhnutelně tvar se dvěma š (jednoduš + ší = jednodušší).
Častá záměna slova jednodusi či zmatek ohledně toho, zda psát jednoduší jednodušší, pramení právě z neznalosti tohoto jednoduchého morfologického rozboru. Podobně tvoříme i další přídavná jména v češtině, jako je například slovo vyšší (vysoký -> kořen vyš- + přípona -ší) nebo nižší (nízký -> kořen niž- + přípona -ší). Pokud si jednou provždy zapamatujete toto pravidlo pro spojení kořene a přípony, už se při psaní komparativu nikdy nespletete.
Kdy použít „jednoduší“ (s jedním š)?
Mnoho lidí se ptá: existuje vůbec gramaticky správný tvar jednoduší s pouhým jedním š? Odpověď zní ano, existuje, ale jak jsme již nastínili, má zcela odlišný význam! Z jazykového hlediska jde totiž o zpodstatnělá přídavná jména. Konkrétně se jedná o 1. pád množného čísla, a to výlučně pro životný rod mužský, jenž se skloňuje podle známého pravidla – vzor mladí.
V praxi to znamená, že termín „jednoduší“ slouží k označení skupiny lidí. Příkladem může být věta: Jednoduší (lidé) to mají v moderní společnosti někdy těžší, protože se v ní hůře orientují. Pokud si tedy kladete otázku jednoduší nebo jednodušší pro označení nižší úrovně obtížnosti nějakého úkolu nebo procesu, jedinou správnou volbou je vždy a pouze tvar se dvěma š.
Shrnutí: Jak se vyhnout chybě?
Pravidla pro psaní se mohou na první pohled zdát zbytečně složitá, ale pokud chcete získat spolehlivý a rychlý trik pro běžnou každodenní praxi, zkuste si dané slovo vždy říct ve třetím stupni (superlativu). Pokud si uvědomíte, že z něj lze vytvořit tvar nejjednodušší (se třemi j a dvěma š), pak i druhý stupeň musí zcela logicky mít dvě š. Jestliže si i tak stále nejste naprosto jisti, pamatujte na to nejdůležitější pravidlo: pro vyjádření srovnání a míry obtížnosti se v češtině používá výhradně a pouze komparativní tvar jednodušší.
Naopak kratší tvar jednoduší si schovejte jen pro specifické literární vyjádření, kdy záměrně popisujete lidi. Správná znalost české gramatiky a jejích nuancí nejen zvyšuje vaši celkovou profesionalitu v písemném projevu, ale také úspěšně zabraňuje zbytečným komunikačním nedorozuměním v důležitých pracovních e-mailech či při publikování odborných textů.
