Znaky realismu ve světové literatuře 19. století: Klíčové znaky a autoři
Rychlá odpověď: Znaky realismu zahrnují objektivní a pravdivé zobrazení skutečnosti, zaměření na průměrného člověka (realistický hrdina), využití hovorového jazyka či nářečí, detailní analýzu společenských poměrů a kritiku dobových nešvarů. Nejvýznamnějším žánrem tohoto literárního směru je rozsáhlý román.
Znaky realismu se začaly formovat ve druhé polovině 19. století jako přímá reakce na subjektivní a idealizovaný romantismus. Spisovatelé jako Honoré de Balzac, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij nebo Charles Dickens odmítli snové světy a rozhodli se zachytit společnost a mezilidské vztahy přesně takové, jaké skutečně jsou, a to včetně stinných stránek života.
1. Objektivní a pravdivé zobrazení skutečnosti
Základním pilířem realismu je snaha o věrné, nezkreslené a detailní zobrazení reality. Autor v díle vystupuje především jako nezaujatý, objektivní pozorovatel. Nezasahuje svými komentáři do děje, neomlouvá jednání postav a nesnaží se čtenáře lacině dojímat. Literatura se stává nástrojem pro hlubokou analýzu lidské psychiky i sociálního prostředí.
Společnost je nahlížena kriticky – autoři poukazují na chudobu, úplatkářství, prostituci, vliv peněz a sociální nerovnost. Právě tento analytický přístup dodává dílům trvalou hodnotu a umožňuje nám nahlédnout do každodennosti 19. století.
2. Realistický hrdina a proces typizace
Na rozdíl od romantických, rozervaných a výjimečných individuí je hrdinou realistického díla průměrný člověk. Často se jedná o zástupce určité společenské vrstvy – úředníka, řemeslníka, měšťana nebo dokonce člověka z okraje společnosti (chudinu).
Realistický hrdina prochází psychologickým vývojem. Není předem daný, ale je utvářen svým okolím, výchovou a společenskými tlaky. Díky procesu zvanému typizace postava reprezentuje širší skupinu lidí s podobným osudem či vlastnostmi, čímž román získává hlubší společenský přesah.
3. Běžný jazyk a zaměření na velké žánry
Realisté usilovali o maximální autenticitu, což se projevilo i v práci s jazykem. Místo vznešeného a složitého básnického jazyka využívali hovorovou řeč, dialekty, argot i nespisovné výrazy, aby tak podtrhli sociální zázemí svých postav. Z žánrů jednoznačně dominovala próza, konkrétně rozsáhlý realistický román a románové epopeje, které poskytovaly dostatečný prostor pro zachycení složitých mezilidských vztahů a proměn společnosti. Důležitou součástí byla také kritika dobových poměrů a úzká vazba na sociologii či přírodní vědy, což později plynule přešlo až do naturalismu.
